Potopa, pohroma nebo záchrana?

V dobách Noeho je jasně napsané, že svět byl tak zkažený, že nebyla jiná možnost. Hřích vykonaný plodí smrt. (Jakub 1:15) Nebo-li smrt se „narodí“ hříchu.

Bůh vždycky hledá východisko pro hříšné. Víme, jak se Abrahám přimlouval „v modlitbě“ Bohu tváří v tvář za Sodomu a víme, že Boží poslové vzali Lota a jeho rodinu za ruce a vyvedli je, když se zdráhali odejít. (1. Mojžíšova 19:16)

Od okamžiku rozhodnutí Božího ještě 100 let byla možnost činit pokání. Vše bylo ukončeno, když Bůh za Noem zavřel dveře! (1. Mojžíšova 7:16)

Tam, kde Bůh zavře, nikdo neotevře, i kdyby chtěl. Kde Bůh otevře, nikdo nezavře. (Izajáš 22:22; Zjevení Jana 3:7)

Bůh je spravedlivý a dlouho shovívající! (Žalm 145:8) Spravedlnost a dlouhoshovívavost nás neustále obklopuje s plností milosrdenství i v dobách dnešních. Bůh si dal na oblohu duhu, jak uzel na kapesníku, aby nezapomněl, co slíbil: „Už nikdy nezatopím zemi potopou…“ (1. Mojžíšova 9:13-16)

Co z toho vyplývá pro člověka, potažmo křesťana? Pro jednoho se záplava stala záchranou, pro druhého hrobem. Současná doba se nazývá dobou Ducha Svatého. (Jan 4:23) Pravda v Duchu Svatém. Všecko ostatní nemá cenu a Bůh vyhledává ospravedlněné. Ezechiel 47:3-6 mluví o stoupající hladině pramene potoka a následně řeky Ducha Svatého a končí otázkou: „Vidíš, lidský synu?“

A to je aktuální otázka pro dnešní dobu „Vidíš, lidský synu?“ Ducha Svatého nelze vidět okem a přesto ratolesti a větve „vinaře“ církve znají jeho působení. Bůh v osobě Ducha Svatého má individuální přístup ke každému z nás a pudí nás reagovat.

Noe stavěl 100 let koráb záchrany. První církev už necelých 2000 let buduje koráb, jenž na hladině řeky Ducha Svatého skončí ve vyzdvižení, „vytrhnutí“. (1. Tesalonickým 4:16-17)

Pro nás z toho vyplývá: „Vidíš, lidský synu?“ Máš před očima pravdu z Ducha a koráb, tedy Boží dílo? Církev je tedy koráb a dveře jsou ještě otevřené.