Příběh Boba

Jak začít? Je toho hodně co bych vám chtěla říct, takže zkusím od začátku a postupně. Jmenuji se Barbora, mám 22 let a jsem ze Zvolena. Narodila jsem se ve Zvolenu a prožila jsem tady v podstatě celý dosavadní život. Oba rodiče pocházejí z Rumunska a sem se přistěhovali za prací, chvíli poté jak se dali dohromady. Mamka mi jednou řekla, že od začátku neměla ze svatby s otcem dobrý pocit, ale neřešila to. Po svatbě se ukázalo, že otec propadl alkoholu.

Následoval klasický scénář, otec propil všechny peníze, nadělal dluhy a máma byla nešťastná a k tomu těhotná. Takže se rozvedli a otec se vrátil do Rumunska. Máma zůstala na mou výchovu sama. Rozhodla se, že mi nahradí oba rodiče a že nikdy nepocítím, že mi něco chybí. Obviňovala se za to, že budu bez otce. Co si pamatuji, byla vždy mou nejlepší kamarádkou. S ní jsem se smála, plakala, svěřila se jí se vším. Vytvořili jsme si úžasný vztah, pamatuji si, že kamarádky mi záviděli jakou mám mámu. Ale jak se říká, všeho moc škodí …

boba1

Byla jsem zvyklá, že vždy dostanu co chci, byla jsem rozmazlená. Od 8 let jsem zůstávala často sama doma, když byla máma v práci. Už tehdy jsem jí začala lhát, jestli jsem se učila nebo do kdy jsem byla venku. Naučila jsem se s ní manipulovat ve svůj prospěch. V době kdy přišla puberta, máma začala pracovat v zahraničí. Takže jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Asi v 12 letech jsem začala pít. Byla jsem ráda, když se něco dělo, měla jsem ráda zábavu. V 13 jsem začala pravidelně kouřit cigarety, ať každý vidí, že si dělám co chci a nebojím se. V 14 jsem zkusila marihuanu. Do té doby jsem byla přesvědčená že je to droga a drogy nechci. Byla jsem s nejlepší kamarádkou a jejím otcem na víkend na nějakém ranči. On se opil, usnul a my jsme byli opilé. Natrefili jsme na ochranku z Košic, ti nás zavolali na pokoj, a protože jsme byli opilé, šli jsme. Bylo jim úplně jedno, kolik máme let, kouřili jointy a dávali i nám. Tehdy to byl nepopsatelně silný zážitek, plno smíchu a podivných myšlenek. Hned jsem se rozhodla, že chci kouřit trávu dále.

Dnes vůbec není problém se k ní dostat, takže jsem začala kouřit každý den. V 15 jsem se náhodou dostala k Tramalu, což jsou silné léky proti bolesti. Kamarádovi jsem řekla, že mi je špatně, tak mi to donesl a řekl, že to jsou léky … Bylo mi úžasně. Ani jsem necítila tělo, všechno kolem bylo příjemné. Známí kteří měli vždy Tramal a trávu přibývaly a život se mi tehdy velmi líbil. Problémy začaly když jsem začala mívat epileptické záchvaty, a to vždy když jsem si dala Tramal. Hodně krát jsem skončila v nemocnici, protože mi vždycky lidé volali sanitku.

boba2

Samozřejmě už na začátku mámě řekli, že mám pozitivní testy na opiáty a THC. Dost dlouho se mi dařilo ji přesvědčovat, že jsem to jen zkoušela a že se nic neděje. Ale když jsem opakovaně končila v nemocnici, už se to nedalo uhrát. Viděla také, jak jsem přešla od jedničkářky k tomu, že jsem propadala z několika předmětů. Najednou jsem byla zoufalá. Mámu jsem už nedokázala obelhat, kontrolovala mě. Představa, že si nemohu dát Tramal, se mi rovnala konci smyslu života. Bylo mi jedno, jestli jsem závislá, jestli mám problém, jediné co mě trápilo, bylo jak to udělat abych si ho mohla znovu dát.

Bohužel jsem si rychle našla něco lepšího. V 17 jsem začala s pervitinem. Bylo to to nejlepší, co jsem do té doby měla. Cítila jsem se úžasně a chtěla jsem se tak cítit navždy. Nemusela jsem jíst ani spát, život byl najednou plný energie. Jelikož byl drahý, střídala jsem ho s Tramalem a marihuanou. Bylo mi jedno co, šlo jen o to, abych každý den něco z toho měla. Dny kdy jsem neměla nic, byly nesnesitelné. Vše mě bolelo, byla jsem nešťastná a zoufalá, měla jsem silné deprese, vysvobození jsem čekala ve formě smrti.

Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jen kdy si zase dám a jaké to bude super. A pak to ukončím … Za tak krátkou dobu mě drogy zničily hlavně psychicky. Po prvním pokusu o sebevraždu se začal kolotoč léčení. Psychiatrie, CPLDZ (centrum pro léčbu drogově závislých), psychiatrie, CPLDZ, resocializace. Po každém léčení jsem šla domů a po krátkém čase jsem do toho znovu spadla. Už jsem nechtěla žít bez drog, nechápala jsem jaký to má smysl. Zdálo se mi, že život je strašně těžký a lidé jsou zlí. Chtěla jsem být v tom svém světě, kde bylo na chvíli všechno dobré. Kde byl jediný problém sehnat drogu, nic jiného mě netrápilo. Přesně tak, chyběl mi smysl života. Musela jsem najít něco lepšího než drogy. Ale myslela jsem si, že nic lepšího neexistuje.

Pak jsem se obrátila na Boha, s tím, že je to poslední možnost, kterou zkusím, jinak zemřu. Lidská slovní zásoba neobsahuje slova, kterými bych vyjádřila jaký je Bůh v mém životě. Teď už vím, že celý můj život má od začátku naplánovaný. Věděl, že se rozhodnu jít špatnou cestou a věděl, že ho pak budu hledat. Všechno záleželo jen na mých rozhodnutích. Když jsem ho opravdu začala hledat, vedl mé kroky tak, aby se mi dal poznat. Použil k tomu své lidi, Lukačkovi – Míšu a Bedřicha, kteří mi pomohli Ho poznat. Přijmout Ježíše do svého života je jediné důležité rozhodnutí, které má člověk udělat. Díky Bohu, že mi dal milost a dovolil mi k němu přijít. Děkuji Mu za nový život, který je zajímavější než ten feťácký. Hezčí než ten kde vládne strach a hněv. Lepší než ten bez Něho.

boba03

(Zdroj: http://www.menora.sk/pribehy/boba.html )