Na cestě

Název knihy „Žij dřív, než zemřeš“ od Daniela Kolendy mě vrátil už bezmála půl století zpět do doby bezstarostné a už jenom v občas se vynořujících záblescích. Vzpomněl jsem si na dny, kdy mě můj otec brával do přírody. Byl aktivní v mysliveckém spolku a každý volný čas trávil v lese nebo jinde v honitbě.
Obzvlášť výjimečná situace nastala, když v zimě napadl čerstvý sníh, tzv. obnova. Večer nebo v noci padající sníh znamenalo: „Ráno jdeme.“ Ráno znamenalo velmi ráno, za tmy. Vím, vzpomínám si, že to nebyl problém! Oblečeni v teplém oděvu jsme pak vyráželi.
Princip našeho chození byl, že otec šel vpředu a já za ním. Otec prošlapával cestu a já jsem kráčel v jeho stopách. Jestli jste takovou situaci zažili, tak víte, že postava před Vámi, prošlapávající cestu, Vám usnadňuje jít dál. Někdo velký je před Tebou, zná cestu, bezpečně určuje směr. Jít v jeho stopě je velmi pohodlné. Jdeš a kladeš svoji šlápotu do jeho.
Nemám potřebu vyvolávat patos a slzet nad dobou dávno minulou, obzvlášť když se silueta přede mnou už vytratila. Dnes jdu vpředu já, cestu znám. Boží slovo říká

„Já jsem cesta, pravda a život“

(Jan 14:6) a beze mě domů netrefíš.
Svým časem jsem zjistil, že život je vlastně „cesta“, že domlouvání vyučující, obrazy a situace, vztahy, lidé, vlastní synové, synové a dcery jako vlastní, bratři a sestry, přátelé i nepřátelé, to všecko je život. Směr je daný a „obnova“ je prošláplá, stačí udržet tempo a nenechat zapadnout stopu.